Byl vlahý večer, osmý máj, šedesát let poté, co v Remeši náckové písemně uznali, že svůj blitz projeli. Přechodné militaristické nadšení českého lidu na Letné utichlo a já se vydal ztemnělou Malou Stranou na Národku (pro neznalé naší ztemnělé metropole – přijeďte si to projít, ale bacha na tramvaje). Co můžete čekat, jdete-li na koncert kapely, která už hraje dvacet let? Třetinu času, který uplynul od pádu Berlína a od doby, kdy v Japonsku díky Amíkům rostou hřiby... Právě tak dlouho už totiž OVERKILL trápí svět svými pokroucenými nápady. Vylíhli se v době thrashového boomu (1985) a ačkoli zpočátku měli v sobě i notnou dávku punku podobně jako Nuclear Assault, výše uvedenému stylu však zůstali věrní vlastně dodnes. Svou zvukovou trademark si definitivně vybudovali někdy kolem alba „Horrorscope“ (1991) a už v té době bylo jasné, že kdo nesnese osobitý skřehotavý vokál Roberta Blitze Ellswortha, ten OVERKILL nikdy mít rád nebude. OVERKILL u nás nejsou žádnou neznámou, ačkoli poprvé se k nám přijeli podívat až v rámci tour k desce „Necroshine“ (1999). Asi se jim tady zalíbilo, protože následně doslova rozmetali pražskou Akropolis společně s tehdy znovu (zase…) oživlými ANNIHILATOR. Sakra to byl koncert – tehdy člověk opět jednou viděl, že nejen komunisti mají své nezničitelné věrné, kteří přežijí, ať se děje, co se děje. Ruce nahoru, stahováky, sbory, metal… In Union We Stand. Blitz byl tehdy právě čerstvě vyléčený z rakoviny, ale to, co OVERKILL předváděli… no, nebylo to fenomenální, to zas úplně ne. Dokonce to ani člověka doslova nepřibilo k zemi (jako mě tuhle David Vincent). Ale zkrátka OVERKILL dokáží vytvořit… jak bych to… jo – přátelskou atmosféru. Žádná sbírka hvězdných manýrů, žádní Samowar, my tu hore – vy tam dole, ale muzika, ze které má radost jak publikum, tak zjevně i samotní muzikanti. Nedělní návrat do Rock Café měl ukázat, zda pánové nestárnou, ježto mluvit o fotrovatění je u nich již poněkud zpozdilé.

To samé se ovšem nedá říci o lidech, kteří dorazili do Rock Café. Na OVERKILL takřka chyběli klasičtí „metal toys“ se syndromem nevytřepanosti z neznalosti. Zdálo se, že ti, kdo vyhodili oněch (přemrštěných?) 450,- na místě, přišli se zřejmou sveřepostí. Dokonce i někteří jindy „slušně“ vypadající na dnešní večer oblékli trikot OVERKILL. U některých bylo zřejmé, že jim velikostí pasoval někdy, když jim bylo patnáct. Ale kult je kult, že jo. Jiní si místo trička přivedli manželky. Ani pamětnic kolem pětatřicítky nebylo málo. Zkrátka sešel se zajímavý sociologický vzorek, dle kterého lze soudit dvojí: 1.: OVERKILL mají i u nás vystavěný velmi solidní kredit (něco kolem dvou stovek lidí lze při výši vstupného dnes považovat za celkem dobré skóre) . 2.: Těm mladším již OVERKILL nic neříkají. Frekventovaná hláška zněla: No, dybych neměl akreditaci, asi bych nešel. No, dosti tlachů.

V Německu po pádu zdi vyrostlo množství kapel, které mají údajně status kultovní. I když dneska už si nejsem jistý, co to slovo přesně znamená, když může být kultovní něco, co například právě přišlo do kin. V každém případě CONTRADICTION jsou z Německa, první placka „Rules Of Peace“ jim vyšla v roce 1993, ale jsou tady furt. Stejně jako mnohým v publiku, i jim už od těch dob trochu slezly vlasy, to jim však nikterak nebrání propagovat zbrusu novou desku „Voice Of Hatred“ Tradiční základ v německém thrashi říznutý PANTEROU (fakt lehce) a PRO-PAIN (kvůli grimasám a hopsání frontmana) mi ale nepřišel nijak invenční, neřkuli originální. Stokrát slyšené, byť upřímně podané. Nejvíc mě bavily německým akcentem obarvené slogany mezi písničkami: „We are Contradiction from Germany and we hate everything.“ Jako úvod ke skladbě „All We Hate“ se to snad dá pochopit… ale když je vám skoro čtyřicet, možná by to chtělo trochu promyšlenější postoje. Nebo ne?

10 FOLD B-LOW mají název, který vzdáleně připomíná parodii na 6Ft Under, ale napsané to mají ŇuŇumetalově. Takoví taky byli a chtějí být i na připravované placce „For Those Who Share The Sun“. Nic proti Ňu, ale i tady může člověk šlápnout do kolejiště a pak už se vozit lokálkou dokolečka Kotěhůlek a tvářit se jak v první třídě Orient Expresu. Nic proti těmto německým mladíkům (i když zlé jazyky tvrdily, že mezi písničkami se spolu chlapci bavili polsky… hehe). Tenfoltbilou se snažili, nicméně bezkonkurenčně nejlepší devízou jejich ansámblu byl vokalista. Ten hoch měl ještě o něco víc kilo než já (odhaduju tak 110-115), byl oblečený v bílých teplákách a stejně ortodoxně blackmetalovém tričku. A to ještě nebylo všechno, on totiž hopsal jako hopík, fakt. A vokál, inu, excelentní. Grindový řev, growling a plynulé přecházení do melodických vokálů, inspirovaných hvězdami současné ňu-music. Tvářil se u toho sice jako když pláče, leč co do pěveckého výkonu velmi dobré, řekl bych. Po vizuální stránce však naprosto neprodejné. Plakát v CosmoGIRL zřejmě tomuto nadanému tlouštíkovi zůstane nenaplnitelnou metou. Jinak hudebně celkem fádní, a kromě toho hopkování pódiovka taky nic moc.

Třičtvrtihoďka pauzy na plzeň stačila na vyvěšení plachet se zubatou lebkou a netopýřími křídly: tradiční (a soudě dle motivů na tričkách) i velmi oblíbené poznávací logo OVERKILL. Co říci o dvacetiletém výročí kapely… OVERKILL mají na kontě čtrnáct řadovek, počítáme-li mezi těmi nesčetnými Ep, výběry a živáky s Petrem Hanzlíkem, ortodoxním milovníkem OVERKILL, dobře… Nějak nám nešlo se té čtrnáctky dobrat. Poslední sbírka, nazvaná „RELICXIV“, však neměla dostat toho večera prostor. Skoro se zdálo, jako by OVERKILL nostalgicky rekognoskovali středoevropský terén – devět zastávek po Německu a přilehlém okolí se totiž zdá být vzpomínkou na zašlá klubová léta. Novější tvorba byla co do skladby setu jednoznačně zastíněna starými flákotami toho nejzaprášenějšího zrna. Ovšem, zazněly tuším jedna dvě věci z „Killbox 13“ a myslím i „Bloodletting“, jinak byl však koncert prošpikován vzpomínkami na rané období kapely. Ne že by tyto skladby i jinak nebyly součástí koncertů OVERKILL, ale tentokrát se jich zdálo být tak nějak víc. Neznamená to ovšem přespříliš. OVERKILL nejsou z těch kapel, které při každé nové desce pro jistotu zapomínají na ty starší. I ty na autentických nahrávkách naprosto neschopně znějící skladby (bez urážky, pamětníci…) totiž dostávají na pódiu naprosto aktuální podobu. Nikoli díky nějakým Hamplům nebo kdovíčemu – ale na OVERKILL bylo naprosto zřetelně vidět, že se u hraní těchto skladeb baví snad stejně, jako když je hráli poprvé. Na pódiu jsou naprosto spontánní a je vidět, že je společné vystupování baví, což je přinejmenším značný rozdíl v porovnání například s takovými KREATOR, kteří se větších křečovitostí snad už ani nemohou dopouštět. Ani další v poslední době oblíbené thrashové „renewaly“ a comebacky nešlapou OVERKILL ani na paty, namátkou mě napadá sterilita EXODUS. Výjimku v tomto ohledu tvoří snad jedině TESTAMENT.

No takže co bylo? Klasika – Blitz mával a lámal ručičkama do tradičně nemožných geometrických tvarů, vrčel, skučel a hulil přitom jako obvykle. Je pořád stejně vychrtlý. Měl milé průpovídky typu „Děkuju. I don´t speak Czech, but I will speak slowly English: It´s good to be back in Prague.“ Hurá!!! Moře dvou set rukou ve vzduchu. „Seems you like the old shit.“ Huráááá!!! Moře dvou set rukou ve vzduchu. Atakdál. Basák D.D. Verni nezapře svým alpacinovským profilem Taliána. Jeho sprosté vsuvky, které si neodpouští vrazit od doprovodných vokálů, jsou živelně pubertální. Při pohledu na jeho „tvrzení muziky“ se mi kdoví proč nějak samo sebou vybavovaly scény z Kmotra. Zkrátka bylo vidět, že celá kapela se na pódiu dobře baví, což u dvacet let společně hrajících harcovníků nebývá tak úplně zvykem a leckdy celkový dojem setře rutinní profesionalita.

Kvalita zvuku se oproti předkapelám výrazně zvedla, jeho intenzita taky. Ještě jsem nahluchlý… OVERKILL nikdy nebyli „watersovsky“ technickým exhibicionismem, pro ně je typický spíš sabbathovsko-motörheadovský riffový tah na bránu. Přesto fungovali spolehlivě, včetně nového bicmana. Po úvodních novějších zahřívácích pak naservírovali hašé se své starší tvorby. Kupodivu nezazněly ty úplně provařené „hitovky“ typu „In Union We Stand“ nebo „Bastard Nation“, na sbory tentokrát nedošlo, ten večer nebyl čas na dlouhé refrény; na řadu přišlo skandování hesel: „Rotten To The Core“, „Elimination“, „Under One“, „Thanx For Nothin´“, „Hello From The Gutter“, „Powersurge“… Výjimkou z vypalovaček byla snad jen epičtější „Gasoline Dream“. Zkrátka metal, jakýpak zbytečný… zpívání. Závěr setu představil legrácku z poslední desky, nazvanou tuším „Old School“. Punkovka v tradici RAMONES, kde se zpívá něco jako „budem hrát jako za starejch časů, dáme pivo a serem…“ V obligátním přídavku zazněly originálně zaranžovaná „Necroshine“, vypalovák z nejstarších – „Wrecking Crew“ – a na závěr klasický punkový cover „Fuck You“! Dvěstě rukou probodávalo ztěžklý vzduch prostředníčky. Oko pamětníka nezůstalo suché. I mě to bavilo. I přesto, že OVERKILL už zřejmě ničím nepřekvapí, je překvapivé, jak dobrou formu a pozitivní přístup si dokázali po těch dvaceti letech udržet. Víc podobně bezprostředních a spolehlivých jistot v tomto světě…